Produkty

Tenote
Dynamická lanaStatická lanaSpeleo a canyoningPříslušenstvíMerch
  • Úvod
  • Blog
  • Prváč na Ama Dablam na tkaničce od bot za to s velkou svačinou!

Prváč na Ama Dablam na tkaničce od bot za to s velkou svačinou!

24.1.2022

Náš ambasador Zdeněk „Háček“ Hák a Jakub Kácha udělali na podzim prvovýstup v západní stěně Ama Dablam (6812 m). A my vám k vyprávění o výstupu přinášíme ještě krátký rozhovor s Háčkem, zaměřený na lanovou taktiku pro takový náročný výstup, který realizovali na našem nejtenčím laně – Master 7.0.

Na jakém laně jste lezli a proč tahle volba?

Lezli jsme na laně Tendon Master 7.0 a to z velmi prozaického důvodu. Jelikož jsem se do letadla musel vejít do 20 kg, snažil jsem se materiál co nejvíce odlehčit. Co se lan týče, vezl jsem 30 a 80 metrů Master 7.0. Tu třicítku jsem kdysi odřízl v Pákistánu z lana, na kterém jsme s Márou (Marek Holeček – pozn. autora) lezli prvovýstup na Gasherbrum I (8080 m).

Jelikož jsem na podzimní expedici odjel nejen lézt, ale i za prací, vzal jsem si tu třicítku jako lano na případnou dopomoc při komerčních výstupech (vedení lidí jako horský vůdce – pozn. autora). Nakonec jsme na něm s Rosťou vylezli až na hlavní vrchol Lobuche East (6119 m) a s Kubou jihozápadním hřebenem na Ama Dablam (6812 m). Do jihozápadní stěny jsme se nakonec rozhodli s Ratlíkem (Jakub Kácha – pozn. autora) zkrátit tu osmdesátku na 60 metrů lana, z důvodu váhy a snadnější manipulace.

Jaký byl postup? Zdvojovali jste lano nebo jste lezli na jistotu v jednom prameni?

Měli jsme v plánu lano v těžkých úsecích zdvojovat a tím i zkracovat délky, ale nakonec na tuto taktiku nedošlo a my lezli celou dobu na jednoducho :)

Háček slaví vrchol po svém


Použil jsi ještě někde ve velehorách Master 7.0 

Skoro vždycky :) Myslím, že jsme s Márou vždycky používali tenhle typ lana v délce 80metrů. Lezli jsme taky pouze na jednom prameni a dala se na něm dělat čtyřicetimetrová slanění.

Pokud bys jel zase do vysokých hor, lézt technicky těžkou cestu, měnil bys na lanové taktice něco?

Určitě by záleželo na charakteru daného výstupu a sestupu. Při naší letošní jarní expedici na Kangchung Shar (6063 m) jsme s Banánem (Jaroslav Bánský – pozn. autora) měli vzorně dvě šedesátimetrová poloviční lana Tendon Master 7.8 TeFIX, i když především kvůli převážně skalnímu terénu a následnému náročnému a dlouhému slaňování.

Na Ama Dablamu jsme věděli, že dolů sjedeme po fixních lanech, tudíž jsme výstup riskli s jednou šedesátkou – dvojčetem. Ve vysokých horách hraje roli každý gram a například jeden kilogram který ušetříte na lehkém lanu se rovná váze tekutin na celý den, nebo potravinám na dva dny.... Asi ideální volbou pro takové výstupy, by bylo jedno poloviční lano asi novinka „od vás“ Master Pro 7.6 a k němu Master 7.0

Co ti v lanové výbavě chybí, respektive čím ti mohli od nás kluci z vývoje pomoc? 

No, bavili jsme se o tom, jestli v batohu nemít nějakou hrubší šestimilimetrovou repku, u které by byl prokluz v jistítku plus/minus srovnatelný s polovičním, nebo celým lanem. Právě jako druhé lano pro případ slanění...

Díky za rozhovor!

"Nepálská lahůdka" v podobě nestabilních převějí

Balet na tkaničce od Tendonu - Master 7.0

Náš podzimní výlet do Nepálu, měl tak trochu jiný scénář než obvykle. Plány jsem měl sice velmi ambiciózní, ale nikterak jsem se k nim neupínal, což se mělo později díky podmínkám a počasí velmi radikálně změnit…

Do Himaláje jsem odlétl spolu se svým kamarádem Kubou Gembalem, s cílem pomoci mu jako horský vůdce s výstupem na jeho vysněnou horu Ama Dablam. Předem jsme se domluvili s Honzou „Trávou“ Trávníčkem a připojili se k jeho expedici k této ikonické hoře. Jako aklimatizační kopec jsme společně vybrali nedalekou šestitisícovku Lobuche East, na kterou jsme nakonec vystoupili skoro všichni. Pro některé to byl hlavní cíl celé expedice a pro některé pouze aklimatizace před jednou z nejkrásnějších himálajských hor. Do základního tábora pod Ama Dablam  po 14ti dnech od našeho příletu do Lukly dorazilo šest českých horolezců. Tráva, Miri, Rosťa, Kuba, Jenda a já. Dorazit má ještě Daw, který do Nepálu dorazil o něco později a je nám v patách a pak ještě jakýsi Kuba Kácha, neboli Ratlík, kterého jsme potkali na letišti. Moc toho o něm nevíme…

Základní tábor nám poskytuje veškerý servis a dost prostoru pro odpočinek před samotným výstupem po jihozápadním hřebeni, dnešní normální cestou a častým cílem horolezců z celého světa. Mně však nepřestává fascinovat západní strana hory. Na světě existují strmější, vyšší i těžší a nepřístupnější stěny. Hora má však z této strany skoro dokonalý tvar a snad i proto je jednou z nejfotografovanějších hor světa. Atmosférou mi trochu připomíná severní stěnu Eigeru v období prvních pokusů o její přelezení. Každý do stěny vidí a každý, kdo do ní vleze, je okamžitě pod drobnohledem horolezců, Šerpů a ostatních návštěvníků základního tábora. Podobně jako kdysi na Kleine Scheidegg…jenže tady nikdo neleze. Jsem stále více a více přesvědčen o svém smělém plánu. Po výstupu normální cestou se spolu s Dawem pokusím zopakovat cestu legendárního Míry Šmída v západní stěně…Podmínky vypadají fantasticky…

Master 7.0, tenký jako tkanička do bot, posloužila na výbornou.

Včera do tábora dorazili i Daw s Ratlíkem a tak už s výstupem příliš neotálíme. Všichni jsme po Lobuche solidně aklimatizovaní a i předpověď slibuje ty nejlepší podmínky pro výstup. Kromě standardního vybavení a proviantu na čtyři až pět dní, si do batohu ještě na poslední chvíli přibaluji lehký útočný stan a 30 metrů lana Tendon Master 7.0 jako zálohu pro případnou dopomoc. Později se ukázalo, jak moc prozíravý tah to byl. Poslední říjnový den tak všichni kromě Trávy a Miri vyrážíme do C1, kam nakonec doráží pouze Daw s Ratlíkem a Rosťou. Já s Kubou si stavíme náš malý stan o něco níže ve výšce zhruba 5.400 m, tedy asi 400 výškových metrů pod C1. Tam nakonec dorazíme až o den později...

Kluci už pokračují do C2, odkud chtějí hned další den dojít až na vrchol, což se jim nakonec i povedlo. My jsme si výstup rozdělili na pět dní, a kromě C2 ještě postavili stan v C3. Na vrchol se za ideálních podmínek dostáváme ve čtvrtek 4.11. asi hodinu před polednem. Máme velkou kliku, protože na vrcholu jsme úplně sami. Místní šerpíci totiž vyráží velmi brzy, byť je pak na vrcholu po ránu ještě velmi chladno. My strávíme na vršku asi hodinu, než začneme sestupovat. V C3 sbalíme náš útočný stan a přejeme hodně štěstí příchozímu Trávovi s Miri, kteří plánují vrchol na zítra. Do základního tábora se dostáváme po přenocování v C2 následující den.

V BC (base camp – pozn. autora) mě čeká nemilé překvapení. Daw se prý necítil nejlépe a už je na cestě domů. Ratlík mi však nabízí, že by šel do stěny rád místo něho. Moc se nerozmýšlím. Ratlík je na tom fyzicky i lezecky výborně. Navíc je to doktor, což se vždycky hodí… J Omezuje ho snad pouze pochroumané zápěstí, na kterém nosí i nějakou ortézu. Vrací se mi dobrá nálada. Na sólo bych si určitě netroufnul.

 Jsem definitivně rozhodnutý, že do toho půjdeme společně s Ratlíkem. Začínáme hodnotit naše možnosti. Opakování Šmída asi bohužel nepřichází v úvahu. Podmínky jsou sice perfektní, avšak sněhu přeci jen už není, co bývalo kdysi, a navíc cokoliv spadne v horní části stěny, projede právě jeho výstupovou trasou. Ve dvojici budeme určitě o dost pomalejší, než byl Lanč na sólo… Další variantou je levý kuloár tzv. „Japonské cesty“. Ta je asi technicky nejsnazší, zato převislý serak zhruba v polovině stěny vypadá víc než zlověstně. Nakonec se rozhodujeme pro pilíř mezi oběma kuloáry. Zatím ani nevíme, jestli už je vylezený, nebo ne. Chceme si jednoduše vylézt téměř dokonalou západní stěnu s nějakým přijatelným rizikem. Tudy, kudy nás prostě pustí.

O kolmé úseky nebyla nouze

Všechno jde podle plánu a během následujících několika dní chceme do stěny nastoupit. Naše plány se však mají rozplynout jako sen nad ránem. Náš věrný druh Ongchung přichází s informací, že na nový výstup je potřeba i nový permit a všechny náležitosti s ním spojené. Suma sumárum, dalších 6.000 dolarů za možnost výstupu západní stěnou. Jsem naštvaný a zklamaný! Přeci nebudeme znovu platit za kopec, který jsme si už zaplatili… Náš sen se začíná rozplývat. Kdybych zavolal domů Zuzce, ať vytáhne z rodinného rozpočtu dalších 70.000kč, tak jí asi dvakrát nepotěším… a Ratlík je na tom dost podobně… Jsem vytočený! Aklimatizovaní jsme víc než solidně, podmínka i počasí je perfektní a kvůli penězům to všechno krachne!? Jsem v tu chvíli rozhodnutý, že do Nepálu už nikdy… Volám to Zuzce, ale ta má jiný názor. Je přesvědčená, že peníze seženeme. Světélko naděje mi problesklo hlavou... Tak třeba se do stěny přeci jen podíváme…

Všechno najednou začíná nabírat celkem rychlý spád a během několika hodin je rozhodnuto. Subin už nám z Káthmándú zařizuje permit. No, snad mu ho budeme mít z čeho zaplatit... Okamžitě začínáme balit. Jídlo na 4 dny, dvě plynové kartuše, 60 metrů lana Tendon Master 7.0, 4 šrouby, 4 skoby a 5 friendů. To by mělo stačit. Ze stěny se snad nebudeme muset vracet a z vrcholu dolů pohodlně slaníme po fixních lanech. Takový je náš plán. Zítra půjdeme pod stěnu.

Je úterý 9. října ráno. Ještě zběžně kontrolujeme sbalený materiál, loučíme se s kuchařem Čakrou a vyrážíme. Dnes nás čeká jen asi 700 výškových metrů pod stěnu. První tábor jsme si vybrali na skalním ostrově na ledovci těsně pod stěnou, stejně jako Lanč před léty…I ten stan máme stejně oranžový… Vyhrabeme plošinu na stan a pak už jen sedíme na kamenech, vaříme a odpočíváme. Občas citujeme úryvky z knihy „Ze života horolezce“, která je teď po několik dalších dní naší biblí a inspirací. Celkem se bavíme a já ani necítím obvyklou nervozitu, nebo obavy. Naopak se nemůžu dočkat zítřka. Jsme na tom perfektně a podmínky i počasí jsou fantastické. Tohle ani nemůže dopadnout jinak než dobře, pomyslím si….

Ráno se samozřejmě nechce z vyhřátého spacáku, ale nakonec se nám povede vyrazit asi kolem půl šesté. Máme to nějakých 200 výškových metrů přímo pod stěnu, kde začíná lezení. Terén je trochu strmější, než jsme předpokládali, a tak jistíme hned první délku. Stejně tak tomu již bude po celý náš společný výstup… Za první den zvládáme asi 13 lanových délek, tedy zhruba 700 metrů lezení převážně mixového charakteru.

Háček před nástupem do stěny

Stan si stavíme na jediném možném místě, malé sněhové plošince 1,5x1,5m. Celkem pohodlné místo, jen nohy se nám trochu pohupují v prostoru…. Slunce už se dávno schovalo za obzor a začíná se prudce ochlazovat. Zítra nás čeká pouze nějakých 300 výškových metrů, nemusíme pospíchat… Zato ten terén… Odspodu tato část vypadala jako nepatrný sněhový flek, komplikovaný pouze jedním serakem, který bude potřeba přelézt, nebo oblézt z leva. Realita je však o dost složitější.

Jedná se o sérii strmých hřebenů a hřebínků s velmi nestabilním sněhem. Lezení tohoto krátkého úseku nám zabere celý další den. Pouhých 8 lanových délek. Jsme však tak zničení, že sotva postavíme stan pod obrovskou okrajovou trhlinou ve výšce okolo 6.300metrů. Zítra to snad dorazíme! Pokud se probijeme skalními pásy do úrovně velkého séraku, měla by být cesta vzhůru k vrcholu jen otázkou fyzického výkonu a trochu jízdou na morál. Před spaním Ratlík opět předčítá ze Šmída. Trochu si ho dobíráme, když píše o kolmém terénu a „pětkovém“ lezení.

Ráno se však nestačíme divit. Lezení nás prověřuje se vším všudy. Podmínky nám však hrají do karet. Za chvilku už jsme nad horním serakem. Tady měli Američané poslední třetí bivak a cestu poté dokončili vpravo po normální cestě. My jsme naopak donuceni další okrajovou trhlinu obejít hodně zleva, což nás dostane do nebezpečné blízkosti skalní stěny. Tudy to nepůjde. Bylo by to příliš nebezpečné. Začíná do ní svítit a první kamenné projektily na sebe nenechají dlouho čekat. Musíme se dostat více doprava. Tam je terén bezpečný. Bohužel však trochu složitější na jištění.

Několikrát nás tady čeká tak trochu choulostivý přelez strmého hřebínku se sypkým a nestabilním sněhem do dalšího ze žlábků vedoucích k vrcholu. O tom ten Šmíd přeci také psal... My jsme naštěstí dva, i když jištění přes „deadmany“ je spíše iluzorní záležitostí. Sólo si však netroufáme. Jsme už vyčerpaní a u štandu si člověk alespoň trochu odpočine. Stále více obdivujeme Míru, že to tady dal sám. Zdá se, že podle jeho zápisků měl podmínky hodně obdobné. Ještě 100, 50, 10 metrů a v půl páté odpoledne stojíme na vrcholu.

Poslední metry k vrcholu

Huf, dalo nám to zabrat. Fouká jen mírný vítr a není příliš chladno. Strávíme na něm několik desítek minut. Zhruba za hodinku však bude tma. Neváháme a začínáme po fixech klouzat do C2, kde nás už zastihne šero. Nasazujeme čelovky a další zhruba hodinku nám zabere cesta do C1, kde máme postavený agenturní stan. Takže můžeme hned zalehnout. Paráda! Druhý den brzy ráno už snídáme lančmít s párky a fazolemi dole v základním táboře.

 Naši kombinaci dvou cest (American Direct a Šmíd) jsme si sami pro sebe nazvali „ Lančmít direkt“ s klasifikací TD+/ ED-, jako vzpomínku na legendární výkon Míry Šmída. Chtěl bych poděkovat všem sponzorům, Subinovi z Utmost Adventure za perfektní servis a těm, kteří nás spontánně finančně podpořili, nebo jen drželi palce.

Háček pří prvovýstupu na Ama Dablam používal lana Tendon Master 7.0

Hodnocení:

Hodnotit může pouze přihlášený uživatel.
Tento článek zatím nebyl hodnocen.

Komentáře (0)

U tohoto článku není žádný komentář.

Komentáře může vkládat pouze přihlášený uživatel.

© ARSYLINE 2022
Upozornění
Zavřít
Hodnocení

Vaše hodnocení bylo úspěšně uloženo.

Zavřít
Přihlášení

Odesláním formuláře souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů.

Zavřít