Po 6 dnech ve stěně stojíme na vrcholu. Konečně! Je 24. 6. něco po 19 hodině. Slunce je ještě vysoko na obzoru. Vyčerpaní, ale šťastní. Už nemusíme výš! Alespoň na chvíli tak odpadá pocit napětí a dostavuje se tolik toužený pocit uspokojení a úlevy. Dva dny jsme nejedli. V bundě schovávám poslední tyčinku jako takovou malou záchranu od hladu. Ještě nás ale čeká sestup!
Denali, jen z vrcholů seven summits, tedy nejvyšších vrcholů jednotlivých kontinentů naší planety. Není tak vysoké (6194 metrů), ale svým převýšením od úpatí hory převyšuje i samotný Everest. Zároveň podmínky, které zde panují, patří vůbec k těm nejdrsnějším na světě. Extrémní mrazy, vítr, sníh. To dělá z Denali opravdový oříšek. Standardně se na tuhle horu stoupá tzv. normálkou tedy cestou West Buttress. Naším cílem však byla jižní stěna a konkrétně linie Cassin ridge, která patří k těm nejtěžším. Každoročně se o Denali pokouší zhruba kolem 1000 lidí a letos tomu nebylo jinak. Avšak o samotnou stěnu se pak pokouší průměrně 1 % ze všech. Pro zajímavost letos bylo úspěšných 35 % všech těch, co se o Denali pokoušelo.
Denali a jeho drsná tvář… Takový byl minulý rok.
O Denali jsme se pokoušeli již minulý rok. Neúspěšně. V květnu, kdy mělo být nejstabilnější počasí, panovaly snad ty nejhorší podmínky, které jsem kdy zažil. Extrémně nízká teplota, silný vítr a sněžení. Za celou dobu jen 3 dny dobrého počasí. Nemožné se do stěny dostat natož ji prolézt. Zbýval nám jen pohled mnohdy na hradbu mraků, zpoza které se občas jižní stěna vynořila. A tak nám Denali jasně ukázalo, jak nehostinné prostředí tady dokáže být.
Vrátíme se…
Nečekal bych, že to bude letos. Po minulém roce jsem si říkal, že od tohoto kopce si dáme pauzu. Šance na úspěch není velká, zato zima ano. Ale osud tomu chtěl jinak, a tak na začátku června balíme věci a vyrážíme opět směr Aljaška. Snad z minulého roku o něco chytřejší. Tentokrát jsme se rozhodli posunout expedici až na druhou půli června. Věřili jsme, že tohle by mohl být ten správný krok. Rozhodně s sebou bereme více teplejšího vybavení a také jídla. Bylo jasné, že budu muset obměnit i lezecké vybavení. Konkrétně tedy lana. Na řadu přišel výběr a nemohl jsem sáhnout po ničem jiném než po lanech Tendon. Zajímala mě váha, sbalitelnost a s tím spojený jak průměr lan, tak jejich odolnost. Tady jsem měl jasno – lana Tendon Master PRO 7.6, tedy půlky v jasné zelené a oranžové barvě.
Od samotného příletu na Aljašku probíhalo vše velice rychle. Počasí nám přálo, a tak nebyl důvod se zdržovat dole. Neuplynulo ani 24 hodin od příletu do Anchorage a přejezdu do Talkeetny a my seděli v malém letadle směr ledovec Kahiltna. Sbohem civilizace a komforte. Vítej dobrodružství.
V ledovém sevření
Na ledovci nic není. Jen další ti, kteří prahnou po vrcholu. A naše věci. Co jsme si nevzali, to mít nebudeme. Je potřeba být připravený a nic nezapomenout. Denali není vysoké, ale svou mohutností vás ohromí. Zejména jižní stěna vysoká více jak 2,5 kilometru. Průběh expedic je stejný jako na jiných horách počínaje aklimatizací až samotným pokusem o vrchol. Cesta byla vyšlapaná, přeci jen nejvíce lidí tady už bylo. Na ledovci tak lana v klidu odpočívají v batozích, a to až po C4 ve 4300 metrech, kde jsem si pro letošní rok udělali základní tábor. Věděli jsme, že pod jižní stěnu budeme chtít sestoupit přes West rib. Tady to pro nás znamenalo jeden den příprav, během kterých jsem i kontrolovali počasí. Musíme vyrazit! Dokud je okno. Plán jsou dva dny nástup, 4 dny ve stěně a následně sestup po normálce zpět.
Stálo při nás štěstí
Samotný nástup pod stěnu bych popsal jako strašidelný. Něco, co nemusím už v životě opakovat. Po West rib jsme lezli volně bez lan, pak nastal zvrat a museli jsme strmě dolu po takzvané Seattle ramp až pod jižní stěnu do Valley of Death. Jedno lano v batohu, druhým jsme spojení jako pupeční šňůrou. Velkou část sestupu absolvujeme na raka. Nevyhnou se nám pády do trhlin, ani ze seraku. Nakonec nás v údolí smrti jen těsně mine masivní lavina, když se někde kilometr nad námi utrhne ledový blok a proletí stěnou. Nás zasáhl jen okraj a tlaková vlna. Měli jsme kliku! Dozvuk v podobě třesoucího se těla ze stresu. Rychle pryč! Už vím, proč to tolik lidí odradí.
Jsme ve stěně. Konečně!
Mix, kolmý led, hluboký sníh, čistá skála, hřeben jak žiletka. Zažíváme snad vše. Od vcelku komfortních bivaků po ty, kde se tísníme na úzkých policích, které jsme museli vykoupat do extrémně tvrdého ledu. Nakonec nás zbrzdí i vichřice, která nás uvěznila zhruba v 5200 metrech. Japonský kuloár je něco jako alpská severka. Dlouhý úzký žlab, který ústí v hřeben. Délky jsem ani nepočítal, ale strávili jsme v něm celý den. Následovala nejtěžší skalní pasáž – komín, který ústil v obávaný Cowboy arete. Ledový hřeben ostrý jak žiletka. Tvrdý modrý led a na něm nedržící sníh. Některé části odjistíme, jinde je jištění pro pocit. Za ním však hezké místo na bivak a nad ním overhanging glacier a první skalní bariéra (Rock band). Zelené lano mezi námi, oranžové schované v batohu pro případ nouze. Začali jsme lézt s jedním, a tak pokračujeme. Nad první skalní bariérou je druhá. Obě kombinují mixové lezení různými žlábky, plotnami a bloky, kterými jsou protkané. Pak „už jen dolez“ na vrchol. Právě v tomto dolezu, kdy bylo před námi stále ještě 1200 metrů lezení, nás zastihla vichřice. Nouzový bivak, ve kterém se tísníme jak sardinky v plechovce. Zamražení do kostky ledu, jak nás neustále ze všech stran zasypává sníh, i když jsme schovaní pod skalním převisem. Jsem šťastný za nová lana. Ty mé už by byly jak tvrdé jak beton. Jde vidět, že tyhle podmínky jsou pro ně jak dělané. Jen my trpíme. Další den nám počasí umožní jen 300 výškových metrů ve strmých svazích, kdy hluboký nestabilní sníh střída firn a ledové plotny. Lano je jen jako placebo. Snad už to další den dolezeme na vrchol. Jsme bez jídla.
Samotný dolez se opět ukázal jako strmá skalní bariéra, kterou sněhovými žlábky prolézáme až na Kahilta horn. Odtud na vrchol, co by kamenem dohodil. Chvíle zmrzlé radosti, když vítr utichl. Na sestup balíme i zelené lano do batohu. Máme toho dost, ale musíme dolů. Počasí si s námi hraje jak kočka s myší. Supercela, která se mezitím zformovala, nás zasáhla plnou silou. Extrémně silný vítr, sněžení, nulová viditelnost. Lano nám tak při traverzu nad C5 kryje záda, když se dojišťujeme přes kotvy. Po půlnoci jsme konečně tam. Ještě vykopat díru, postavit stan a zalézt dovnitř. Zítra se snad konečně pořádně najíme. A bylo tomu tak. Jen to bylo až pozdě večer. Sestup jsem už znal z minulého roku, ale čerstvý sníh ho proměnil v peklo. Lavinky lítají kolem, nulová viditelnost. Stan vidím až po narovnání terénu. Do té doby jsem si jen myslel, že jdu správným směrem. Konečně jsme se ale dočkali! V dalších dnech Denali zasypal sníh. Z pohodové cesty dolů se stal boj, který jsem ale úspěšně završili. Jak jinak než pořádným burgerem dole v Talkeetně.
Celkem 3 týdny, z toho 6 dní ve stěně. Od nástupu pod stěnu po návrat zpět do C4 celkem 9 dní. Bylo to náročné, intenzivní, ale krásné! A já moc děkuju Tendonu, že nás vybavil lany, na která jsem se mohli spolehnout i v těch nejdrsnějších podmínkách. Nejen že pro nás byla onou pupeční šňůrou, ale také nás například držela ve stěně, když jsme choulili ve stanu. Denali se nám podařilo prostoupit jižní stěnou hřebenem Cassin 30 let pravděpodobně od jediné a poslední české stopy horolezce Martina Minaříka.
Děkujeme!
Autor textu a fotek: Lukáš Jasenský
Komentáře (0)
U tohoto článku není žádný komentář.
Komentáře může vkládat pouze přihlášený uživatel.