FYQ - Tříletý boj s Epitou 17.5.2016
Dal jsem do toho pár pokusů, ale daný rok se mi ji nepodařilo vylézt. Hodně jsem přes zimu trénoval a hned z jara jsem si ji jel vylézt. Na prvním výjezdu se to nepodařilo, ale já neztrácel hlavu a hned další týden jsem zas pokusoval, ale neúspěšně. Takto to pokračovalo celé léto, lidé si ze mě již dělali srandu, že trénuji jen na tuto cestu. Mno možná jsem i trénoval, ale nepřipouštěl jsem si to. Cesta se stala mou posedlostí a znal jsem krok od kroku, každý chyt i vstup. Věděl jsem jak správně zabrat aby mi noha neujela, vlastně jsem o té cestě věděl vše. Také tak vypadali rána a večery před výjezdem, kdy jsem si tuto cestu v hlavě projížděl. Každý výjezd byl lepší a lepší, ale cesta pořád nepadla.
Pak přišel den, kdy jsem cestu téměř přelezl, již jsem byl za nejtěžší sekvencí kroků, ale podcenil jsem poslední krok a …. Zase nic. Myslel jsem si, že příště ji dám, ale už jsem měl s cesty respekt a tak jsem strávil zbytek roku marným zkoušením.
Na konci roku jsem jel do Ospu, kde se mi nakonec podařilo dát Hobita. Bylo to mé první 7C. Ale Epita mně i tak nedala spát, je jen o dvou krocích a mám ji, jsem si říkal. Samozřejmě další rok první výlet do krasu, jsem věnoval Epitě. Měl jsem nádhernou spolu lezkyni a ta mi možná dodala trochu toho štěstíčka a síly. Měl jsem proděravěný lezky, ale i tak mi to nedalo a nakonec jsem na třetí pokus Epitu zdolala. Radost byla neuvěřitelná, umocněná tím, že jsem do té cesty dal několik set pokusů a padla. O dva týdny později jsem o dva kroky nevylezl Samsaru 8a a zkrokoval jsem si Vilibaldovy Bicepsy 8a.
Nyní mám dva cíle: lézt 8b, což nějakou chvíli ještě zabere a příští rok vylézt v Adršpachu Kata. Je to velká věž, kde člověk potřebuje velký kus morálu.
Marek Stehlík