Po dlouhém bádání jsem našel cestu, která by se stala mým prvním 7c, Epitu. Je to nejjednodušší 7c v krase, říkali. Je to max 7b+, říkali. Dva kroky a máš to, říkali. Tako jo, šel jsem do ní. Zkrokovat nebyl až tak velký problém, jen jsem zjistil, že cestu nemohu lézt tou rádoby lehkou variantou, která čítá dva skoky, ale přes malé lištičky a hodně uklouzanou nohu.

Dal jsem do toho pár pokusů, ale daný rok se mi ji nepodařilo vylézt. Hodně jsem přes zimu trénoval a hned z jara jsem si ji jel vylézt. Na prvním výjezdu se to nepodařilo, ale já neztrácel hlavu a hned další týden jsem zas pokusoval, ale neúspěšně. Takto to pokračovalo celé léto, lidé si ze mě již dělali srandu, že trénuji jen na tuto cestu. Mno možná jsem i trénoval, ale nepřipouštěl jsem si to. Cesta se stala mou posedlostí a znal jsem krok od kroku, každý chyt i vstup. Věděl jsem jak správně zabrat aby mi noha neujela, vlastně jsem o té cestě věděl vše. Také tak vypadali rána a večery před výjezdem, kdy jsem si tuto cestu v hlavě projížděl. Každý výjezd byl lepší a lepší, ale cesta pořád nepadla.

Pak přišel den, kdy jsem cestu téměř přelezl, již jsem byl za nejtěžší sekvencí kroků, ale podcenil jsem poslední krok a …. Zase nic. Myslel jsem si, že příště ji dám, ale už jsem měl s cesty respekt a tak jsem strávil zbytek roku marným zkoušením.

Na konci roku jsem jel do Ospu, kde se mi nakonec podařilo dát Hobita. Bylo to mé první 7C. Ale Epita mně i tak nedala spát, je jen o dvou krocích a mám ji, jsem si říkal. Samozřejmě další rok první výlet do krasu, jsem věnoval Epitě. Měl jsem nádhernou spolu lezkyni a ta mi možná dodala trochu toho štěstíčka a síly. Měl jsem proděravěný lezky, ale i tak mi to nedalo a nakonec jsem na třetí pokus Epitu zdolala. Radost byla neuvěřitelná, umocněná tím, že jsem do té cesty dal několik set pokusů a padla. O dva týdny později jsem o dva kroky nevylezl Samsaru 8a a zkrokoval jsem si Vilibaldovy  Bicepsy 8a.

Nyní mám dva cíle: lézt 8b, což nějakou chvíli ještě zabere a příští rok vylézt v Adršpachu Kata. Je to velká věž, kde člověk potřebuje velký kus morálu.

Marek Stehlík