Vyhledat Menu
Tenote

První výherce v TENDON soutěži

Vyhodnocení soutěže TENDON článek za minulý týden! Po slosování se jim stal níže uvedený článek: "Jak jsme se chtěli zlízt" od Pavlíny Palasové. Ta vyhrává lano Master 9,1 v délce 30ti metrů. Gratulujeme!


červen 2014: „To je hrozný. Až dám všechny zkoušky, tak se hrozně zpiju!“

„To se radši zlezem!“

srpen : Plán je jasný – na tři týdny máme k dispozici auto, takže se co nejvíc zlízt. Jičín – v Hradci nabrat Martina a pak už směr Itálie a Val Masino. U Hořic je jízdný jenom jeden pruh, stojí se v koloně 15 minut. Vzpomenu si, že jsem doma nechala helmu a ta by se i mohla hodit. Po přejetí kolony se otáčím a opět se zařazuju do fronty, směrem k Jičínu. A pro velký úspěch si frontu vystojím i po třetí, to již s helmou.

S přejezdem německých hranic začíná pršet. A lejt nepřestává ani když stoupáme serpentýnama do vesničky San Martino (trefené až na třetí pokus).

Fajn, tak jsme tu. Třeba přestane pršet. Svačíme. Po dvou hodinách žádná změna. No a co dělají dospělí lidé, když je venku hnusně a oni se nudí? Jasně, četli jsme si a pak spali. V pět odpoledne už konečně jen mrholí, tak jdeme obhlédnout terén.  Záhy zjistíme, že otázka „What is the weather forecast?“ může být vyložena různě a my získáváme zajímavé odpovědi: V lezeckém obchodě paní krčí rameny a říká bene bene, v nějakém penzionu že prý mají volné pokoje a ve vedlejším obchodě, že nabízejí kávu i čaj.

 


Plni optimismu druhý den vyrážíme směrem k Rifugio Omio, máme zálusk na Punta Milano (2610m.n.m.).  Dvou a půl hodinový nástup k chatě jsme brali jako rozcvičku.  A když jsme konečně spatřili cíl naší cesty, tak tam nahoře se rozhodli, že pro dnešek bylo už pěkného počasí dost. Hodinu jsme vyčkávali pod takovým minipřevískem a doufali, že je to jen přeháňka. Nebyla. Tak jsme se vydali dolů. Asi v půli cesty nás déšť začal dost silně bičovat, tak jsme se uchýlili do jeskyně.

 

Po dvou hodinovém zápase ve slovním fotbale, jsme byli psychicky vyčerpáni a rozhodli se pro ústup v dešti. A ejhle, potkáváme takového dědulu s klučinou – a s deštníkama v ruce. Po krátkém rozhovoru, je starý pán naprosto šokován a ujišťuje nás, že je holý nerozum vydat se do hor bez deštníku a bez kšiltovky! 

Další den je krásně a v nějakém kempu se dozvídáme, že počasí by tak tři dny mělo vydržet. Balíme jídlo na tři dny (to budou krušné dny) a vydáváme se nahoru k chatě Gianetti (2534m.n.m.) konečně si tam pořádně zalízt. Čtyř hodinový nástup k chatě s proklatě těžkým batohem dneska už jako rozcvičku neuznávám. Ale co, svítí slunce a my jsme obklopeni krásnými špicemi. Schovat věci pod kámen a hurá na Denta della Vecchia. Dvě délky pod vrškem se ale opět začne obloha černat a na mě se silně projevuje únava. Odmítám už jakýkoliv postup vzhůru. A tak slaníme. No co, budem tu další dva dny, tak si to vynahradíme. Nacházíme krásný kamenný bivak se zídkou proti větru a postele vyskládané z kamenů. Usínáme s myšlenkou na snídani, večeře nám nestačila, ale musíme to jídlo šetřit. 

V noci ale mé nadšení z bivaku vyprchá – musím spát zkroucená do písmene S, abych přesně zapadla mezi různé výstupky a hrbolky kamenů. Už v pět ráno se oba klepeme děsnou kosou, jak vichr profukuje původně opěvovanou zátarasou  proti větru. Už aby sem začalo svítit slunce! V půl osmé už mě to nebaví a odhodlám se, že připravím snídani i navzdory větru. Zjišťuju, že Sir Joseph v noci utržil dost velkou tržnou ránu. Paráda.  Automaticky si nandávám čočky a najednou fůůůů – a čočka je v háji. A zkuste si hledat průhlednou čočku mezi stovkami kamenů.

– Máš náhradní? – Dole. V autě. – A brejle? –Taky… Nabaleni proti větru sestupujeme dolů. Já tak trochu nejistě, tři dioptrie už je přeci jenom docela dost. 

Ještě zkoušíme nějaké cesty dole v údolí, ale poté co jsme se prodírali z roští do roští a marně hledali, kde že je nástup té cesty (nebo aspoň nějaké) jsme se dost znechuceni sbalili a rozhodli se zkusit štěstí jinde. 

Švýcarské Val Albigna bylo přívětivější. Zdoláváme převýšení 1300 metrů (potěšeni, že jsme za lanovku, která vede k nádrži Albigna ušetřili 12 euro), u chaty nacházíme daleko lepší bivak – prostě takový švycarský, s okýnkem a vlastní předzahrádkou J - a ještě ten den zdoláváme Piz del Pal. 

Druhý den v sedm ráno vyrážíme k Punta Albigna. Užíváme si asi pětset metrů lezení. Dostáváme se na předvršek a samotný vrchol si opět musíme nechat ujít, neboť sestupová cesta vede přes dost strmé sněhové pole a bez maček si na to netroufáme. Ale i tak to bylo fajn, jen ještě musíme sklesat dolů k autu, snědli jsme všechno jídlo na 2 dny. 

Sednem do auta a začíná lejt. Ok, už nás to nepřekvapuje, přesun do rakouského Wilder Kaiser. Noc v nějakém seníku – dobře, neprší na nás, ale nechci vědět, co mi všechno v noci přelezlo přes obličej. Kaiser nás vítá sluncem, ale už je odpoledne, tak stíháme jenom pěšovýlet a plánujeme, na co vrhneme zítra. Ověřuju předpověď doma. Sms od bráchy : norové hlásí od 8 od rána do 8 do večera heavy rain. Nicméně ráno je obloha jako vymetená. Strategicky vyčkáváme. Osmá hodina odbila, ostatní se balí a odchází  vzhůru k cestám. Nevydržíme to a balíme taky, na nory kašlem. Martin sliboval hodinový nástup. Dvě hodiny strmou feratou, dva nepodařené pokusy o nástup do cesty – nikde slibované nýty  a štandy, nálada na bodě mrazu a poledne na krku. S plným žaludkem se lépe rozvažuje a tak po sardinkách volíme kratší cestu, kde jsme si jisti nástupem. Krásná cesta v pevné skále – první délku na mě Martin sype kamení a společně s ním spoustu nevybraných slov. Pak zlepšení a třetí délka bonusové překvápko – kyvadlový traverz. Obloha ale dost šedne, tak slaňujeme. Jen sbalíme věci do báglu, spustí se ukrutný slejvák s bouřkou. Cesta dolů po mokré feratě je parádní, k autu přicházíme totálně durch. Tak se svlíknem, mokrý věci necháme venku na dešti a naskáčem do auta. Večer jsme měli zpestřený možností sledovat záchranu vrtulníkem našich dvou německých lezeckých sousedů z parkoviště přímo ze stěny. 

 

Druhý den dopoledne sušíme a odpoledne ujíždíme před deštěm. Trochu už nakrknuti míříme do Čech a zkusmo zastavíme cestou na Rovišti. No počasí nás nezklamalo – v noci nás probudí bouřka s deštěm a tak se přesouváme do auta a během ubrečeného rána pokračujeme do Ostrova. Nějakým zázrakem jsme si tam užili dva lezecké dny (a snědli hrozně moc hub) než dorazil ten protivnej déšť i sem. A tak po 14 dnech se poraženi vracíme domů.

 Mamka : „Já jsem ti to říkala (tátovi), že tři týdny to nevydrží!“

 

Pavlína Palasová

Vstup do světa TENDON. Lezení, tipy, soutěže a novinky.
zavřít