Vyhledat Menu
Tenote

Proč je pro lezce důležitý mít lano

Nemám rád bouldering, ale nebylo tomu vždycky tak. První seznámení s tímhle oborem u mě proběhlo ve fontáči cca před devatenácti lety. S koberečkem jsem pobíhal po lese a s topíčkem z Climbing magazínu od Karla Bejšovce hledal ty slavné linky. O pár let později nás bouldrovat donutily dotěrný mošničky na Hard gritu, kde než jsem se zajistil v nějaký hrance, jsem sežrán a dožrán i s mým tenkrát spolulezcem Tomášem Pilkou. Odcházíme v naději na klid od bodanců, raději s koberečkem na větrnou hůrku, přelézat kameny. V Yosemitech mě k boulderingu dožene lenost a nechuť do bigwalů a v Butermilks monotóní lezení v prašném kaňonu. V Hampi to, že tam je pouze pár cest s nýty a pravidlo no bolts. U moře v Goe zas bouldruju z nudy. V Labáku bouldruji pro absenci spolulezce a na Tarifě to jeden den zkusím pro nemoc družky. Prostě k boulderingu dle dnešních norem se uchyluji jen vzácně, spíše jsem doháněn.

foto Robert Hes
Ale nebylo tomu vždycky tak. Řekl bych z devadesati procent mě k boulderingu většinou přivedla lenost. Lenost jít lízt něco pořádnýho. V dobách, kdy jsem začal v skalách trávit více času a občas třeba neměl s kým lézt, třeba jako tenkrát ten pátek když Pájka odmítl jít se mnou do skal že maká na kadibudce, jsem byl vděčný za linky od průkopníka boulderingu nejen v Labáku Martina Čermáka pod Monolitem. Že můžu drtit extrémní kroky a můžu být sám. Narozlez mě zlákal šutr Jeptiška, že jsem tam vlastně ještě nebyl. Volím cestu Jížní cesta, absence lana mi nedovolí pokračovat vrcholovou, na pohled lámavou, stěnkou. Utíkám traverzem na předvrchol, pro bezpečný vrcholový útok vyhodnocuji stěnku cesty Bumerang, kde není zdá se co ulomit. Starou cestu si šetřím na OS k sestupu. No, tak tedy Bumerang, krok na usmeknutí, trošku se nadechnout, pád by byl fatalní, naštěstí je to choďák, dolu to vezmu tou starou šestkou. Byl plán. Ale realita však byla tréninkem vytrvalosti nahoru dolu převislou stěnou, ten šestkový úkrok na předskalí jsem nehodlal riskovat. Po třetím sestupu a výstupu Starou cestou téměř z předskalí s příchozím soumrakem zvažuji své možnosti, na volání o pomoc z vrcholu nemám morál, ach ta ješitnost a strach tenkrát z ostudy, a musím tedy riskovat nejistý krok ze spáry na předskalí Staré cesty.
Krok jsem nakonec dal docela na jistotu, ale od těch dob se snažím už moc neriskovat, a bouldrovat chodím většinou s lanem. Samozřejmě jsem se ještě párkrát zapomněl a některé OS sestupy na Dubských skalách, či z třeba z Hradní věže v Labáku byl docela dramatický, a tak právě proto, abych nemusel moc často riskovat, je pro mě důležité lano a to i když jdu náhodou do skal jen sám.