Nanga Parbat - Wilde Choice

První střípky z expedice „Wilde Choice“ Nanga Parbat

Jsem znovu pod Ježíškem, tudíž letošní dvouměsíční rozprava s Alláhem v nezápadnějším výběžku Himálaje skončila. Jen pro oživení uvedu, co jsme měli při odjezdu do Pákistánu se Zdendou za lubem. Nic menšího, než najít a vylézt alpsky novou linii v jižní 4 500 metrů vysoké Rupálské stěně. Pokud mám uvést pouze výsledek naší výpravy, tak zhodnocení je takové, že jsme dostali na zadek, tečka. Nicméně těch prožitých čtyřicet dní, buď na úpatí, nebo přímo ve stěně, označím jako úžasný zážitek, který řadím mezi to nejlepší, co jsem kdy v horách prožil. Dalších několik řádků berte pouze jako výsek z připravovaného článku a tudíž si dovolím proletět časovou osou do momentu, který tvořil jeden mezník této výpravy.

„Celou noc neviditelná větrná turbína žene agresivní silou ledovou krupici, která s ohlušujícím rachotem a monotónností dopadá na stěny stanu. Mám obrovský strach. Již podruhé musím vylézt ze svého vlhkého spacáku, abych vysvobodit stan ze sněhového sevření. Nemám čas, ani chuť nandávat mačky. Rozepínám stanové víko a okamžitě bez pozvání vtrhne příval divoce poletujících krystalků, které se zlomyslnou radostí obalují vše na čistě bílou. Jako by nestačila všudypřítomná hutná tma,“ kruci“. Opatrně vylézám do světelného kuželu čelovky a našlapuji do chvíle, než propadající se noha ve sněhu najde pevnou oporu. Sníh sahá až nad kolena. Stačí jediný špatný pohyb a další zastávka leží o tři tisíce metrů níž. Rukavice, které mráz zaklel do neohebného skeletu, nasazuji na zkřehlé ruce a odhrabávám napadlý bílý chlív. Naprosto sisyfovská činnost. Po zbytečné práci, zalézám do své kobky, která nemá víc než dva metry čtvereční a dotváří dokonalý depresivní obraz. Klepu se po celém těle. Na vině není rozhodně jen všudypřítomná zima, ale přicházející duševní kolaps.

„Alláhu, nech mně kurva žít“, ječím téměř pološílený do okolní nicoty.

„Co dál hrdino, jsi v řiti viď?“ vystavuji účet své troufalosti.

Zhodnocení sebe sama nikam nevede, až lapání po dechu v řídkém vzduchu utlumí mé hysterické běsnění. Racionálno pozvolna vytlačuje emoční průjem.

Útržky myšlenek se vzápětí roztáčí do zběsilého víru. Jak se dostat dolů.

Tuší vůbec Zdenda, který čeká na mě v Basecampu, že jsem v loji…, Kájo, Viktorko, holky moje, pošlete mi z domova ochranou bublinu…, kde jsem udělal chybu…, tak proč…, za co…,

panebože pomóc!!!

Jedno je jasné, přehoupnout se přes vršek Nangy a dostat se do mírnější diamírské stěny je pohřbeno pod vrstvou čerstvého sněhu. Nezbývá, než dát téměř beznadějný pokus, slézt přes 2 300 metrů mixů a ledových strání na suťovisko.Pak už jen závěrečný drobný sešup, čítající dalších 1300 výškových metrů a budu v BCéčku, šťastný, celý, zdráv.

Utopie…

Nicméně déle čekat na této titěrné ve svahu vykutané plošince, nemělo žádný smysl. Je jen otázkou času, kdy lavina vše vyčistí. Dobrá, ráno musím dolů. Než se dostanu na suť, budu muset slézat jako rak pěkně pozpátku, jelikož problematický terén nedovolí udělat ani jeden krok čelem do údolí, také nesmím udělat ani jeden krok špatně, pokud chci dále žít…..“

Letošní rok byla Nanga Parbat ke všem dalším expedicím stejně spravedlivá. Nikdo nestál na jejím vrcholu. Tak to ve velkých horách chodí. Jsou roky, kdy vůle-chuť-dovednost-dobrý plán, nemá šanci na úspěch. Přesto necítím v duši žádnou zahořklost. Užil jsem si se Zdendou parádní čas na kopci, který byl naprosto démonický. Za celou dobu jsme se nemuseli s nikým dělit ani o jeden metr jižní stěny. Lezení jak víno a více je zbytečné cokoliv dodávat. Dohoda zní, příští rok bude ve znamení návratu ke staré známé. Proto už teď začínám zaklínat Nangu, aby nám se Zdeňkem nabídla v nadcházející sezóně přívětivější tvář.

Celý článek s bohatší výbavou fotek včetně filmového šotíku se objeví v nejbližších dnech na mých stránkách marekholecek.cz a ostatních webových serverech.

Těbůh Marek