Vyhledat Menu
Tenote

FYQ - Nepálský výlet

Touhu po kopcích a horách má v sobě snad každý lezec. Když ne, dokáže je snad aspoň ocenit esteticky. Ačkoliv jsem byl vždy fanouškem skalního lezení, četba různých Messnerů a Rakoncajů vykonala své a touha po výškách vyšších než středních byla zakořeněna. Nastolení určitého questu a jeho opravdové přijetí ovšem nepřišlo ze dne na den. Napomohlo mi to, že se v mém okolí vyskytl pár kamarádů, kteří se do vyšších poloh už koukli a tvrdili, že to není zase tak hrozné. Tím hlavním ovšem byla touha si bájné výšky, zónu smrti, na vlastní kůži vyzkoušet. Aspoň jednou v životě tomu dát šanci a pak se klidně vrátit k lezení, čtení či štrikování.

Prvně byl tedy pakt s kámou Kšandym, že někam to tedy napálíme. Prý že Sisha Pangma. (Na to konto jsme si s Asuem prožili pěkný a plný den v Ádru při kompletaci všech „osmitisícovek“, také splněný quest). No potěš, to ale asi fakt ne. Já byl nejvýš leda na směšném íránském Damavandu a tedy na osmičku pozor. Prostě ne, nejsem blázen. Tak tedy sedmička, v Číně. Ovšem finanční náročnost, administrativní oplétačky a celková pruda čínskou stranu deklasovaly. A pak, koncem podzimu 2014, přišel inzerát na lezci. „Hledají se sněžní čokli na Manaslu“. Osmá nejvyšší hrouda světa. A já do týdne kývl.

Většina mého okolí tím byla zaskočena, nelíbilo se jim to a báli se. Nedivil jsem se jim. Důvodem byly mé reference. Na skále jsem cos maličko vylezl, ale takový kopec je o něčem úplně jiném. Šanci mají spíš ultramaratonci, než lezci/pískaři. Já bych v životě neuběhl maraton, na běžkách jsem stál třikrát, z kola mě bolela zadnice po deseti kilometrech, packy mi omrzly už v Tatrách atd. No nic, pomalu jsem vypouštěl lezení a snažil se zjistit, co že to ta kondička je. Příliš jsem to nepřeháněl. Zápis jednoho letního výšlapu je třeba zde, na www.manaslu2015.cz Na jaře opět „trénink“ musel ustoupit nemoci a brigádám – přeci jenom takový podnik je dost vyčerpávající i finančně. Do toho shánění různých sponzorů, povětšinou dost neúspěšně. No babylon neskutečný. Hafo mailů, nápor ze všech stran. Většinu léta jsem potom někde ťapal, třeba coby průvodce Expedition Clubu na Kazbeku a Triglavu, s blondýnou Hardangervidda. Během toho se i posouvala má morálka. Od pozice „Nevím, proč to dělám, to je crazy!“, přes pohřební „Každý jednou umře, já to budu mít za chvíli“ až po finální „Tak jo, to zmáknu, pohoda“.
Najednou to bylo tady. Loučení, to bylo těžké. Na Havlovi zase přivítání – zbylých osm členů posádky jsme předtím v životě neviděli. A nevypadalo to vůbec špatně. Dubaj, Kathmandu, první, druhá, třetí párty. Dva dny nakupování. My s Kšandym jsme totiž jako jediní „zápaďáci“ na hoře neměli ani kuchaře v base campu. Také naše rozpočty spoléhaly na levné nepálské výrobky z peří. Konkrétně kalhoty, papučky a nakonec došlo i na bundy a spacoš do basu. První dny treku. Toho jsem se hodně bál. Je známo, že spousta horolezců na treku onemocní a do base campu dojdou na antibiotikách. Průjmové frčky se taky často nosí. My měli neskutečné štěstí. Více a více se naše desetičlenná skupinka druží. Až na pár totálních excesů vše naprosto fajn.
Spousta „poprvé“ – lasí, rikša, velcí barevní motýli, mlžný horský prales, visuté mosty, dudci, opice, dal bhaat a táák.

V poslední vesničce Samagaon jsem s Kšandym zůstal o den déle. Noční horečka se mi přece jen nevyhnula. Dost jsme čuměli, když si pro naši bagáž přišli místní ženy. Nevím, kde se jejich kluci schovávali, ale holky vytáhly 45kg batožiny o 1200 výškových do BC. Vůbec místní ženy jsou úplně jinde než my a naše něžné. V BC, ve výšce Mont Blancu, pár dalších překvapení. Shrnu to: naše agentura byla ta nejlevnější a podle toho to tak taky vypadalo. Ale pořád mnohem lepší, než vyhřívané stany s koberci, wifi a tři možnosti jídel v jednom chodu.

V BC bylo pochmurno, zataženo a vlhko, proto jsme třetí den vyrazili hore. Celé naše uskupení bylo volné. Znaly se dvojičky a trojičky a ty se mísily a vyrážely podle osobních preferencí. My s Kšandym jsme byli furt spolu. Kopec jsme si rozvrhli na tři aklimatizační etapy a tak se i stalo. Někteří z nás ale lítali na kopec i sedmkrát. Každá etapa měla cos do sebe. První byla hrozná – nezvyk na výšku a hrozně těžké bágly. Fakt jsem čuměl, co že to sakra se mnou je. Plíce totálně na sračku, dva hyperventilující měchy co mají zásobit celé město. Dvě noci v 6400, spokojenost. Za odpočinkem jsme pak zase sami dva sešli až do Samagaonu, nadýchat se vzduchu a zakusit lahodné příznaky nížkové nemoci (dobře spíš, dýcháš a máš chuť k jídlu). Nevím, jak ostatní, já hodně trpěl obavami, strachem a touhou být doma a nepřešlo mě to, dokud jsme nesbalili BC. Dobrým chvilkovým řešením bylo pustit si film z tabletu, to člověka odtrhlo od té nezvyklé odloučené situace. Jenže o to horší byl zase okamžik, kdy film skončil a člověk otevřel oči do tmy, mrholení a vlastně samoty, protože i ve skupině lidí byl furt sám.
V druhé etapě jsme přeskočili z C1 do C3. Tady byl zase problém hlava. Do C2 se doplahočila zombie, tři hodiny ležela mrtvá ve stanu, pak ale vstala a vyšla výše. Parťák mezi tím zase stihl vykopat plošinu na stan. Každou noc se blbě spí. Třeba jen polovinu noci, a to je dobrý výsledek. Beru si občas půlku ibáče, ostatní celej. Nos je zacpaný, tak zbývá dýchat pusou, ale v hrdle to pak škrábe jako kočka se skleněnými drápy. Sebemenší pohyb je malou výzvou. U jídla vleže si člověk musí lehnout a vydýchat. Večer, když člověk nemůže usnout, padá na něj hrozný sentiment. Písničky a lístečky z domova to jen umocňují. Mozek už je jinde, je už dlouho přepnut do módu zóna, uzavření, obavy atd. Přesto mě udivuje, že jdeme dál. Není to ovšem otázka rozhodnutí. Funguje to automaticky. Přesvědčuji se, že tady je nejdůležitější vůle. Poté asi aklimatizace, vybavení a nakonec nějaká ta kondička.
Další odpočinek v BC je dlouhý, asi 5 dní. Překvapuje mě, že už se zadýchávám i tady. Po různých zákulisních machinacích většina výprav na kopci balí. My konečně jdeme na summit push. Očekával jsem, že to pošlape samo, ale opak je hořkou pravdou. Aklimatizace je sice lepší, ale tělo už notně unavené z pobytu ve výškách. Šlapu asi nejpomaleji ze všech etap. V C3 si s námi stan hraje na slepou bábu. Někam se filuta schoval a až několikátá sonda lopatou ho lokalizuje. Nastává cca hodinové vykopávání našeho rudého hrobu z jeho ledového hrobu. Další den si užíváme předbíhání klasického expedičního hada, který se vine cestou do čtyřky. Tam docházím se slušným motákem a vařím hromady pití. O půlnoci budíček a co by to byl za výlet, kdybych se třikrát nepoblil. Nás Čechů bylo ve čtyřce šest a víceméně každý si šel radši podle sebe. Vůbec mi to nevadilo, byl to zážitek a hlavně jsem nechtěl nikoho zdržovat. Končetiny znatelně mrzly, ale byl jsem ochoten riskovat malé omrzliny, pokračovat a doufat v příchod Slunce. Překvapovalo mě, že stále jdu. V prostřední fázi jsem za chůze usínal a zdály se mi sny, šlapal za mě jakýsi vnitřní robot. Abych to zkrátil. Těsně pod vrškem jsem se potkal s Pavlem a Kšandym. Ten už byl vysmátý a měl za sebou vrcholové cigárko. Výhledy byly asi fantastické, ale mě už to nic neříkalo. Jenom úleva a touha být dole. Poté se přišupitali i Betonáři. A Šťoury chtěl být zase zajímavý, musel si píchnout do žíly jednu protivýškovou. Sestup, tak ten byl pěkně náročný. Další den jsme se ocitli ve dvojce. Do jednoho prošití jak patchworkové deky. A ve čtyřce se mezitím odehrálo drama. Jeden lidský život přišel nazmar vinou lidského egoismu a lenosti. Zevrubněji už to popsal Tráva.

Co dál? Nějak jsem se rozepsal, tak to zkrátím. Ten měsíc a půl výletu se stručně popsat nedá. Bilance nakonec byla docela dobrá, šest z deseti nás bylo na vršku, potkali jsme kopu dobrých lidí a zhlídli kousilílínek Nepálu. Někoho to chytlo více, někoho odradilo. Jak jinak, než že jsem moc rád, že to celé klaplo vlastně na jedničku. Zpátky v BC mi spadl obrovský lokr z hrudi. Kvůli tomu, že všechna ta investovaná energie došla své zdárné pointy. Zkušenost, ta to byla k pohledání. Myslím, že i po všech mých výletech mě tento změnil nejvíce. Ale podrobnosti skryji. No, a jako dalšího pisatele vzývám Mr. Paťáka, by se pochlapil a quest uchopil.

autor článku Jan Polášek nominoval Patrika Pompeho.

Vstup do světa TENDON. Lezení, tipy, soutěže a novinky.
zavřít